PF 2017

Vždycky jsme chtěla být s lidmi propojená, s jejich jedinečností, přátelit se s každým, vycházet si vstříc, chtěla jsem, aby mě měli rádi … všichni… protože jsme věděla, že já je budu mít ráda. 
Nějak to nefungovalo… a mě trápila otázka „PROČ?“

Vždycky jsme hledala cestu k lidem tím, že jim porozumím, načtu jejich duši, emoce, svět, tajná zákoutí, která z nějakého důvodu dokážu uvidět. V okamžiku, kdy jsem porozuměla kým jsou, nedokázala jsem jim už nabídnout sebe. Na cestě k nim jsem se ztratila. A tak jsem slyšela touhy lidských duší, ale byla jsem němá, abych s nimi komunikovala. 

Tak, jak prochazím vlastní cestou, věci se posouvají. Objevila jsem své srdce. Stejnou láskou, kterou jsem pronikala do lidských duší a ztrácela sama sebe, jsem v jediný okamžik při kontaktu s člověkem zůstala ukotvená v záhadě svého srdce. Vše se v ten okamžik proměnilo. 

Na začátku to vznikalo jen nahodile a nedokázala jsem se k takové komunikaci cíleně vrátit. Proces trvalého osvojení se bez varování začal. 

 Nedávno, běžím ve fitku na běžícím páse, cítím uzemnění, poslouchám hudbu ve sluchátkách, ladím se na tělo, cítím přítomnost ženy, běžící vedle mě. Cítím bariéru mezi námi. Víme o sobě, ale děláme, že tam ta druhá neexistuje. Ponořené do svých světů. 

Pocit, který máte, i když s někým komunikujete tváří v tvář. 

V tu chvíli se mi celý princip zjevil. Místo strastiplné cesty pronikání do duše člověka, který s vámi komunikuje, stačilo ponořit se do svého srdce, být teď, a počkat na člověka, až ke mě sám přijde. Já jsem tu. 

Žasnu, jak jednoduchá věc mi byla tak dlouho neznámá a já jsme tak dlouho a marně usilovala o něco, tak jednoduchého, způsoby tak vysilujícími. 

Až žasnu, jakými způsoby se cesta, po které jdeme, demonstruje. A právě tyto objevy, uvědomění, odkládání toho, co už nepotřebujeme, jsou důvody, proč kráčím po vlastní cestě.

Je jedinečná, i když nikdy netuším, proč vede právě tudy. Proč se děje to, co se děje. 

Je jedinečná i když netuším, proč se někdy jeví jako slepá ulička. 

Když si toto připomínám, vidím jak často přichází okamžik, kdy se drásáme touhou být zcela na jiné cestě. Cestě slávy, něco znamenat, dosáhnout většího úspěchu. Jak to, že ještě nerealizujeme svůj sen, neděláme něco, co má skutečný význam … 

Vidím, že cesty ať už naplněné slávou, bohatstvím, nemocí, chudobou nebo tísní nemají rozdílnou kvalitu… všechny přináší svoje dary právě tomu, kdo po ní kráčí. V tento okamžik, v této chvíli. 
Přeji vám lehké srdce naplněné dětskou radostí a zvídavostí na vaší vlastní cestě. 

PF 2017 

1 Comment

  • Dekuji za krasne myslenky Verco,hlavne o to jak je nekdo vedle nas a my neumime proniknout k jeho srdci.Eliska

your note // tvůj komentář